Sedm týdnů po porodu a já mám pocit, že už mám ty podrobnosti trošku v mlze. Je zajímavý, jak je to v tom těle zařízený, že člověk opravdu to nejhorší celkem rychle zapomene a z "to už nikdy v životě nechci znovu zažít" se stane "ale zase tak hrozný to nebylo, to klidně zvládnu znova"...

Když jsem byla těhotná, hltala jsem každý porodní příběh a sbírala zážitky a zkušenosti ostatních, abych měla alespoň trochu představu o tom, co mě může čekat. I proto jsem se rozhodla svůj porodní příběh sepsat na blog a sdílet ho s vámi. A připojím k tomu i vyprávění o prvních dnech v porodnici, protože to pro mě ve finále bylo možná ještě větší překvapení, než porod a celkově ještě mnohem náročnější.


První kontrakce


Termín porodu jsem měla vypočítaný na 15. 11. a jak jsem už zmiňovala v předchozích článcích o těhotenství, za celou dobu mě trápilo jen pálení žáhy. Jinak jsem naštěstí žádné problémy ani komplikace neměla, netvrdlo mi bříško, ani jsem necítila žádné poslíčky. Na poslední kontrole v porodnici jsem byla ve středu 18. 11., kde mi po vyšetření bylo řečeno, že jsou cesty ještě uzavřené, malá je spokojená a nic nenaznačuje tomu, že by se "něco" začínalo dít. Ten den jsem ale už od rána cítila větší únavu a přišlo mi, že mě bolí celé tělo. Každých pět minut jsem přemýšlela nad tím, jak poznám kontrakce, jaké to asi bude a těšila jsem se, až to přijde.


Ve čtvrtek kolem čtvrté hodiny ráno mě probudila slabá bolest v podbřišku. Trvala asi minutu, pak to přešlo a za chvilku se to zase opakovalo. Hned mě napadlo, že už by to mohlo být ono a rozhodla jsem se si to začít stopovat v aplikaci. Celé těhotenství jsem používala aplikaci Těhotenství +, kde když si zaplatíte asi 30 korun za prémiové členství, můžete potom využívat funkci časovače kontrakcí. V šest ráno už jsem si byla jistá, že se něco děje. Bolesti byly pravidelné, přibližně po sedmi až osmi minutách, a tak jsem se rozhodla jít do vany. Na předporodním kurzu nám doporučovali dát si teplou vanu, že pokud by to byli poslíčci, bolest zmizí, a když to budou kontrakce, tak se ještě zpravidelní a zintenzivní. 


V mém případě byly bolesti stále pravidelné. Nebyla to nepříjemná bolest, ale byla jasně rozpoznatelná. Někdy trvala půl minuty, někdy třeba minuty dvě. A protože jsem ve vaně byla docela dlouho, rozhodla jsem se, že čas využiju a že si ještě znovu pustím pár videí z předporodního kurzu od holek z Porod je krásný o tom, jak prožívat kontrakce a dýchat v první a druhé době porodní.


Nějak mezi osmou a devátou jsem šla vzbudit Kubu, abych ho připravila, že se asi něco děje, a že jestli má ještě nějakou práci, radši by ji měl jít dodělat, protože bůhví, jak to během dne bude. V tuhle chvíli jsem ani necítila, že bych chtěla, aby byl Kuba se mnou. Spíš jsem se chtěla jen uvolnit a soustředit se sama na sebe a na bříško. Takže Kuba šel pracovat a já jsem šla zpátky do vany. Taky jsem napsala Nikče, že asi rodim, což mi přišlo celkem srandovní, protože jsem prostě už jen pár hodin ležela ve vaně a čekala, co se bude dít dál. Bolest se postupně trochu stupňovala a zkracovaly se intervaly. Kolem jedenáctý jsem už tak hodinu měla kontrakce po pěti minutách a začala jsem přemýšlet nad tím, že bychom možná mohli vyrazit do porodnice.


Kuba: Sedm týdnů po porodu a já mám pocit…. Ne sranda, to píše Lucka :D. Každopádně má Lucka pravdu, že ženy to mají od přírody skvěle nastavený a hodně věcí z průběhu porodu zapomenou. Pánové, my bohužel ne, ale o tom až později.


Když se Lucka ve středu 18. vrátila z kontroly s tím, že se ještě nic nechystá, tak jsem si posteskl. Už jsem se na malou poslední týden těšil a přemlouval jí, ať už jde ven.

Ve čtvrtek ráno mě ale Lucka probudila s tím, že už to je asi tu, že byla ve vaně a pokud potřebuju dodělat něco do práce, tak je na to teď ideální čas. Zároveň chtěla mít svůj klid, což jsem respektoval. 

V jedenáct najednou říká, že už je to silný a pravidelný, a že by radši jela do porodnice. Já si reálně říkal, že to teda asi ve filmech a seriálech ženský přeháněj, protože moje žena vypadá dost fresh, nekřičí a tančí mi tu po bytě. Ale beru na vědomí, ona to tak cítí a já do toho nebudu kecat, beru poslední věci do porodnice, kontrolujem, že máme všechno a jedem.



Jedeme do porodnice


Do porodnice jsme dorazili kolem půl dvanáctý a pamatuju si, že jako první se mě sestra zeptala, jak zvládám kontrakce. Mě to do té doby vážně zas tak moc nebolelo, a protože kontrakce byly už po těch pěti minutách, měla jsem představu, že se určitě všechno krásně otevírá a cítila jsem se jako hrdinka, jak to skvěle zvládám. Takže s úsměvem říkám "jooo, já myslim, že docela dobře". Následovalo vyšetření a monitor a doktor mě informoval, že na monitoru slabé kontrakce vidět jsou a otevřená jsem na jeden centimetr. Prý bych mohla do večera, nebo nejpozději druhý den porodit. "Aha, takže to zase tak rychle nepostupuje" přešlo mě celkem rychle to moje hrdinství... A protože to nemáme do porodnice daleko, doporučili nám jet ještě domů, že to pro nás bude pohodlnější a ať se vrátíme, "až to bude horší".

Samozřejmě jsem chtěla od doktora trošku lepší popis toho, jak to máme poznat, ale ujistil nás, že to poznáme.


Jooo poznali jsme to! Ale to předbíhám.


Kolem půl jedný jsme jeli domu a já s vidinou toho, jak to bude ještě dlouho trvat, dostala šílenej hlad a chuť na mraženou pizzu. Kuba šel teda ještě koupit pizzu a já šla hnedka zpátky do vany. Sotva jsem mezi kontrakcemi snědla půlku pizzy, začala jsem si být jistá tím, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Kontrakce byly silnější a silnější a já jsem měla každou chvíli pocit, že se pozvracím (což se teda pak taky stalo).


V půl třetí jsem musela z vany vylézt, protože už jsem cítila, že nemůžu během kontrakcí ani sedět, ani ležet. Z předporodních kurzů a těhotenské jógy jsem znala různé pozice, které by mi mohly ulevit, ale nepomáhalo nic. Navíc v průběhu kontrakce mi bylo děsný vedro, ale mezi kontrakcemi zase zima. Rychle jsem začínala panikařit a cítila jsem, jak mi v hlavě naskakují myšlenky na to, že jestli tohle bude trvat ještě pár hodin, tak to nemůžu zvládnout.


Psala jsem Kubovi, že už vím, co doktor myslel tim, "až to bude horší" a když za mnou Kuba přišel, taky rychle pochopil, že už se situace trochu změnila. Zvracela jsem a brečela bolestí a měla jsem co dělat, abych dokázala zhluboka dýchat. Kontrakce přicházely úplně pravidelně po třech minutách a trvaly přesně minutu. Zajímavý bylo, že ta minuta byla naprosto šílená, ale ty dvě minuty mezi tím bolest úplně zmizela.



Kuba: Jsme zpět doma, ale větu: “Já to říkal.”, si raději nechávám pro sebe. Do trouby hážu mraženou pizzu a Lucka si mezitím napouští vanu. Já se vracím k práci. Ve dvě hodiny mi Lucka píše zprávu, že už to je “asi horší”. Přicházím do koupelny a musím ji dát za pravdu.


Pamatujete si tančící Lucku? Tak teď už dotančila a marně hledá polohu, ve které ji to tolik nebolí. Snažím se ji co nejvíc ulevit, tlačím ji na bedra během kontrakcí, podporuju jí. Už teď je těžký vidět, že ji to bolí a já nemám jak pomoct. Jdu pro oblečení, věci už máme v autě od dopoledne. Cesta k autu nám  tentokrát trvá 10 minut, dopoledne to byly 2 minuty. Cesta z auta k porodnici předtím trvala minutu a teď taky 10 minut.


"Už je to horší"


V půl čtvrtý jsme byli ve výtahu. Tentokrát už jsem nejela s úsměvem a byla jsem docela ráda, že jsme cestou skoro nikoho nepotkali, protože jsem měla jednu kontrakci za druhou a jediná pozice, ve které se mi alespoň trošku ulevilo, bylo ve dřepu/kleku, když mi Kuba tlačil na bedra.



Doktor mě vyšetřil a řekl, že to jde hezky, že už jsem na tři centimetry. To mě ale moc nepotěšil, protože to znamenalo ještě dalších sedm centimetrů. Takže se těch kontrakcí ještě jen tak nezbavim.


S sebou jsem si přinesla i porodní přání. Tam jsem měla napsané především to, že bych si v ideálním případě přála přirozený porod bez zásahů. Ale abych pravdu řekla, v tu chvíli už mi bylo všechno jedno a ptala jsem se na všechny možnosti tlumení bolesti. Plán byl tedy 30 minut monitor, příprava(klystýr a sprcha), a potom že by přišel anesteziolog a připravil epidural.


Monitor bohužel probíhal v leže na zádech, což byla asi ta nejhorší možná poloha. Doktor to dokonce komentoval slovy "abych jim tam nespadla z postele, jak se kroutim". Navíc mě pořád oslovovali pani inženýrko, což mi v tu chvíli přišlo hrozně směšný, protože to bylo asi poprvé, co kdy někdo použil můj titul. Tak jsem je poprosila, jestli by mi nemohli říkat třeba Lucko.


Kuba: Highlight naší cesty porodnicí byla paní uklízečka, která zrovna vytírala na chodbě. Lucka měla kontrakci a klečela na zemi, rukama opřená o židli… a uklízečka k nám přišla s tím, že si klidně může sednout, že to bude určitě pohodlnější. Nejdřív jsem nevěřícně koukal, odpověděl, že takhle je to asi dobrý a s Luckou jsme se tomu mezi kontrakcemi ještě dost nasmáli (poslední smích na další 2 hodiny).


Lucku si berou na monitor, já tam nemůžu, a tak sedím v čekárně před ordinací. Je tu ale úplně všechno slyšet, takže slyším, jak Lucka křičí při kontrakci, i co říkají doktoři, ale dělat nemůžu nic. Jen sedím a čekám. 20 minut, který se neuvěřitelně táhnou...


Potom přichází Lucky doktor. Zrovna má službu její gynekolog, což mi přišlo dobrý, protože už ho známe a Lucku provázel celým těhotenstvím. Sedím v čekárně ještě s jedním pánem, kterýmu říká, ať nikam nechodí, že za chvíli půjde dovnitř. Pak koukne na mě: “Takže, paní už se otevírá, ale zatím pomalinku, ještě tak 15 minut bude na monitoru, a pak 30 minut příprava, takže máte čas. Jděte ven, najíst se, cokoli chcete... Počítejte ale, že dřív jak za 50 minut vás tu nepotřebujeme. Paní rodí poprvé a to počítáme spíš na hodiny, než na minuty, ale malá by se měla ještě DNES narodit.”. Tohle mi říká v 16:55. Já se jdu projít ven, a pak si sednout do auta. V čekárně toho moc nezmůžu, v areálu je skoro všechno zavřený a venku si alespoň sundám roušku.


Tatínku, za chvíli tu máte dceru!


Po monitoru už si mě převzala moc milá porodní asistentka a šla se mnou na porodní sál na přípravu. U toho většinou ženy partnera nechtějí, takže ani nám to vlastně nikdo nenabízel a Kubu poslali ven se projít. Já jsem souhlasila s klystýrem, protože jsem věděla, že se díky tomu budu cítit komfortněji později a hned potom jsem se šla nahřívat do sprchy. Kontrakce do té doby byly opravdu silné a časté, ale jen co jsem vkročila do sprchy, všechno se ještě zhoršilo. Najednou jsem měla pocit, že mi asi praskne pánev a navíc jsem měla neuvěřitelné nutkání tlačit. Přistihla jsem se, že neuvěřitelně řvu. A ještě si pamatuju, že jsem v tu chvíli myslela na Niky, že jí to taky brzo čeká a že doufám, že jí to nebude tak moc bolet.


Ve sprše jsem byla sama, protože se předpokládalo, že všechno bude ještě dlouho trvat a pravděpodobně (prvo)rodičky ve sprše na velkém míči tráví hodiny pod horkou vodou. Poprvé za celý den jsem měla pocit, že už nechci být sama. Přála jsem si, aby mě Kuba držel za ruku, aby u mě stála PA (porodní asistentka) a říkala mi, že je vše v pořádku a hlavně jsem se těšila, že konečně přijde anesteziolog a dá mi epidural. Zvonkem jsem přivolala PA a hned jak strčila hlavu do dveří jsem jí oznámila, že už to nezvládnu, nevydržim, že to hrozně bolí. A to jsem podle mě zopakovala tak tisíckrát. Souhlasila s tím, že mě vyšetří a cestou k posteli mi slibovala, že už brzo to bude lepší a dostanu epidural.


A pak se to najednou všechno zrychlilo.


PA oznámila, že jsem otevřená na 9,5 cm, objevil se doktor a řekl, že epidural už se nestihne a že jediné, co mi může ulevit od bolesti je, že porodim. Jedna ze sester se mě ptala, kde mám mobil a jak mám uloženého manžela, protože mu musej zavolat, aby to vůbec stihl.


Kuba: Projdu se venku, sednu do auta, píšu svým a Lucky rodičům. Koukám na hodinky - zpátky v porodnici bych měl být v 17:45, abych šel s Luckou na porodní sál. No, tak půjdu na šprta zpět už radši v půl (říkám si v 17:25).

V 17:27 zvoní telefon - volá Lucka. Jak mi může volat Lucka? Vždyť rodí, říkám si. Zvednu telefon a na druhé straně je porodní asistentka: “Tak kde vás máme tatínku, za chvíli tu máte dceru.”


Běžím zpátky do porodnice. Přemýšlím jak je možný, že to je tak rychlý?!! Doktor přece říkal, že to může trvat hodiny a ne 30 minut... Jsem v čekárně, sestra na mě dává modrej hábit. Jdeme na sál. Sakra, je tu nějak plno, proběhne mi hlavou. Dva doktoři, dvě porodní asistentky, Lucka a já. Na 15 metrů čtverečních už nějak moc lidí. Stoupám si Lucce k hlavě a snažím se jí podporovat. Je to bojovnice a je naprosto skvělá! 20 minut po příchodu na sál už prý jen jedna nebo dvě kontrakce a je tu!


Z mého pohledu? Řvu a PA mě nabádá, ať radši zkusim dýchat, že se vysiluju a miminko potřebuje kyslík. To se jí to říká. Myslim na miminko, chvilku dýchám a pak zase řvu, dýchám, dýchám a řvu. Přichází Kuba a já cítím velkou úlevu, že je se mnou. Snažím se dýchat, řvu. Mám tlačit během kontrakcí, ale už mě to bolí permanentně, takže ani nerozeznám, kdy mám kontrakci. Tlačim, dýchám, tlačim, řvu. 


No, přišlo mi, že to trvá celou věčnost. Někde v průběhu tlačení mi ještě zkoušeli ulevit rajským plynem, ale nejdřív jsem měla pocit, že to nedělá nic, a pak jsem se toho nadýchala zase moc a myslela jsem, že omdlim, jak se mi zamotala hlava. Taky byl potřeba drobný nástřih a těsně předtím, než se malá narodila mi praskli plodovou vodu.


Všichni mě motivují, že UŽ TO BUDE! Už jen jednou pořádně zatlačit.


A najednou byla venku. A já si pamatuju, že jsem na chvilku zavřela oči a snažila se nabrat dech. Pak mi ale došlo, že MÁME MIMINKO! a že se musím podívat, kde je a jak vypadá. Ležela mi na hrudníku a koukala. Koukala těma největšíma a nejkrásnějšíma očima na světě. Naše Emička.



Skoro bych zapomněla, že jsem musela ještě porodit placentu, protože to naštěstí nebyl žádný problém. A šití sice nebylo nejpříjemnější a trochu to párkrát štíplo, ale už jsme s Kubou dojatě sledovali malou, takže už bylo všechno jedno.


Po porodu jsme měli dvě hodiny času na bonding (tak se říká prvnímu společnému seznámení s miminkem), což bylo nádherný a uteklo to neuvěřitelně rychle. Srandovní bylo, že jak mi malá ležela na hrudníku, začala občas trošku sjíždět a my se skoro báli ji narovnat, abychom ji nějak neublížili. Pamatuju si, že jsem cítila obrovskou radost a zároveň ale veeeeelkou úlevu, že to mám za sebou. Nejvíc mě překvapilo, když jsem zjistila, že se malá narodila před šestou večer, protože já si myslela, že už musí být alespoň jedenáct.


Po dvou hodinách nás přišla zkontrolovat PA, sestra z novorozeneckého oddělení si vzala malou a já šla do sprchy. Hodně lidí mě varovalo, že se mi možná po porodu bude hůř dýchat, nebo že by mi mohlo být slabo, že se nemám lekat. Sice jsem se trochu ploužila, ale naštěstí mi bylo dobře. Opatrně jsem se osprchovala a po sprše byl čas se rozloučit s Kubou a přesunout se na pokoj.


Kuba: 17:56 a my se s Luckou poprvé koukáme na ten náš malej uzlík, kouká na nás a pokňourává. Jdu se kouknout, jak jí měřej a vážej a už teď jsem z ní úplně hotovej. Dvě hodiny střídavě koukáme na sebe a na malou, děláme první fotky a posíláme je rodině se zprávou, že to obě holky krásně zvládly. Pak se loučíme a já jedu domů. Volám celej šťastnej mámě a začíná mě pekelně bolet hlava. Ještě se jdu ale otočit za Lucky rodičema, ať si společně na Lucku s Emičkou připijem.


Následující 3 dny lítám po bytě, vše uklízím, vařim, nakupuju. V noci se mi nespí nejlíp, protože myslím na to, jak to holky asi zvládaj a už se nemůžu dočkat, až je budu mít doma. Teď zpětně vím, že já sám jsem měl klidně daleko víc odpočívat, protože ta energie by se následující týden rozhodně hodila.


No a teď po dvou měsících? První týden dva byl záhul a bylo potřeba si na sebe navzájem zvyknout. Ale teď je to paráda a užíváme si s Emi srandičky, u kterejch se pecní a máma nám je trochu závidí :D.


První dny v porodnici


Rozhodla jsem se pro nadstandart, abych byla na pokoji sama. A i když by možná bylo veselejší mít někoho vedle sebe, nakonec jsem byla ráda za soukromí a za to, že jsem si nemusela s nikym povídat a nikoho jsem neobtěžovala, když jsem chtěla rozsvítit, jít na záchod, když malá plakala, nebo jsem něco štrachala v kufru.



Nakonec trvalo tak hodinku, než mi Emi přivezli a sestra, co ji přivezla, byla bohužel zrovna dost od rány. Během pěti minut mě naprosto vykolejila. Rozrazila dveře a ihned mě sprdla, že nemám nasazenou roušku. Že roušku musím mít vždy, když někdo vejde do dveří. Ale jak jsem asi tak měla vědět, že zrovna vejde, když ani nezaklepala? To byla vážně asi jediná divná věc na celym pobytu - že nikdy nikdo nezaklepal na dveře, než vešel. A pořád někdo chodil tam a zpátky - změřit teplotu, tlak, něco mi ukázat, uklidit, s jídlem... Když jsem si teda nasadila roušku, řekla, ať si vyndám věci na přebalování. Plenky, podložku, ubrousky a krém na zadeček. Byla jsem ráda, že jsem vstala z postele a mohla se ohnout ke kufru. Samozřejmě jsem ale neměla všechny věci zabalený pohromadě a cítila jsem, jak za mnou nervózně přešlapuje. Vyndala jsem malé balení vlhčených ubrousků a vyslechla si, že jestli tohle jsou všechny vlhčený ubrousky, co s sebou mám, tak neví, jak budu přebalovat. Že to mi rozhodně nemůže stačit. Takovéhle jednání špatně snáším i normálně, protože jsem přesvědčená, že vše se dá říct normálně a v klidu, natož tři hodiny po porodu. To už jsem měla na krajíčku, ale držela jsem se. Ona malou vyndala, svlékla a chtěla mi ukázat, jak ji přebalit. Emi ale začala blinkat hned jak ji položila na podložku. Takže pak mě už jen dorazila tím, že se mě začala ptát, jestli vím, co budu dělat, když malá bude blinkat a začne se dusit a jestli jsem si jistá, že se o ni dokážu postarat. S tím, že by neměla dobrý pocit z toho mi ji na pokoji nechat ukončila lekci přebalování, zeptala se mě, jestli souhlasím s tím, že si ji odveze a odešla. Uf. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli byl horší porod, nebo těchto pět minut. Byla jsem ale tak šíleně vyčerpaná, že jsem si jenom sedla na postel, snědla pár soust z jídla, které mi přinesla jiná sestra a několik hodin čučela do zdi. Usnula jsem podle mě tak na hodinu a vzbudila jsem se úplně zpocená. V pět ráno konečně sestra zase rozrazila dveře a přivezla mi malou. Nezapomněla dodat, že ještě několikrát blinkala a celou noc brečela, takže můžu být ráda, že si ji nechala u sebe. Řekla mi, ať malou zkusím přiložit na prso a že mě za chvilku přijde zkontrolovat. V tu chvíli jsem byla moc ráda za předporodní kurz o kojení od Radky, protože bez toho bych moc netušila, jak na to.


Emču jsem si nejdřív asi pět minut prohlížela, dalších pět minut jsem se ji snažila vyndat z postýlky a sice se chvilku vztekala, ale pak se docela hezky přisála. Okamžitě mě překvapila ta síla, kterou tahala. Ať se ale snažila sebevíc, vypadalo to, že z prsou jí neteče ani kapička mleziva. Sestra přišla, letmo zkontrolovala, odsouhlasila a doporučila přikládat, přikládat a přikládat.



Z prvního dne už jen vím, že jsem se hrozně těšila na každý jídlo, protože jsem měla fakt hlad. Snažila jsem se trochu odpočívat, volala jsem si s Kubou a s mamkou a jinak jsem přikládala, přikládala a přikládala. Ani nevim, jak se to stalo, ale najednou jsem měla úplně bolavý praskliny na bradavkách a z jedné mi začala téct krev. Když ale Emča nebyla u mě a u prsa, brečela. Chovala jsem ji, snažila se ji uspat, ale moc se mi to nedařilo. Vždy usnula na chviličku a potom zase plakala. Večer už jsem byla tak vyčerpaná, že už jsem si myslela, že ji ani neudržím v náručí. Chtělo se mi brečet, jak mě bolely ruce a záda a jak jsem si připadala bezmocná. Neuměla jsem jí uklidnit a nevěděla, proč pořád tak pláče. Navíc mi její řev připomínal můj řev u porodu a úplně se mi vrátila představa té bolesti. Službu už ale měla moc milá sestra, a tak jsem se rozhodla dojet na novorozenecké oddělení a zeptat se, co mám dělat. Ani jsem nemusela nic říkat a sestra skoro vypadala, že by mě objala. Ujistila mě, že nedělám nic špatně, ale že miminko může vycítit, že si nejsem jistá tím, co dělám a že jsem nervózní a unavená. Nabídla mi, že si malou vezme k sobě a poslala mě dát si něco sladkého a odpočinout si. Cítila jsem se hrozně, že jsem ji tam znovu nechala, ale zároveň se mi ulevilo. Snědla jsem pytlík bonbónů, zavolala si s Kubou a po dvou dnech se alespoň trošku vyspala.


Pak už to všechno uteklo rychle. Na kojení a bolavé bradavky mi doporučili kloboučky, což jsem zpětně zjistila, že není úplně ideální a trošku jsem se s tím natrápila, ale nedá se nic dělat. Zatím kojím stále s nimi. Ale jsem vděčná za to, že kojím. Ukázali mi, jak malou koupat, udělali všechna důležitá vyšetření a protože stále dost plakala a moc nespala, nakonec jsem souhlasila s tím, že ji dokrmíme a po každém kojení dostala ještě 10-15 ml mléka přes prst stříkačkou.


A v neděli dopoledne už si pro nás přijel Kuba.



Přemýšlím, co jsem ještě zapomněla zmínit, co by vás mohlo zajímat, nebo mohlo být užitečné. Když jsme byli v porodnici na předporodním kurzu, zajímalo mě třeba, jak to je s jídlem, protože jsem se trochu bála, že budu mít hlad. Já mám totiž pořád hlad :D. Ale nakonec jsem byla příjemně překvapená, protože sice jsme dostávali "jen" snídani, oběd a večeři, ale jídla bylo dost a bylo moc dobré. Každé ráno jsem také dostala plnou termosku kojícího čaje a na chodbě jsem si mohla libovolně doplňovat vodu z barelu.



A pak mě napadá ještě zmínit poporodní poranění a bříško. Po nástřihu jsem měla pár stehů, ale nic šíleného a určitě jsem měla štěstí, protože sice to bylo trochu citlivé, ale mohla jsem hned normálně fungovat a sedět. Krvácela jsem asi jako při silnější menstruaci, a i když jsem s sebou měla mýdlo a gel s dubovou kůrou, doktor mi doporučil vše omývat ze začátku jen vodou. Na doporučení fyzioterapeutky jsem si už první den zkusila lehnout na břicho, trošku nacítit pánevní dno a hodně jsem pohybovala chodidlama a prstama na nohou. Druhou noc jsem asi cítila zavinování dělohy, protože mě docela dost bolelo břicho, ale ráno to přešlo, a pak už jsem žádné bolesti necítila. Teď, po dvou měsících se chystám na kontrolu na fyzioterapii a na gynekologii a doufám, že bude vše tak jak má.


Na závěr bych teda asi jen dodala, že jsem moc vděčná za to, jakej jsem měla rychlej porod bez komplikací, za skvělou péči v porodnici, kde vážně až na tu jednu sestru byli všichni ochotní a moc milí a hlavně za to naše dokonalý miminko. Kvůli Emičce bych to všechno absolvovala klidně tisíckrát znova!!!


Jestli je ještě něco, co by vás ohledně mého porodu a pobytu v porodnici zajímalo, určitě se ptejte v komentářích. A jako vždycky, budu i tentokrát moc ráda, když nasdílíte vaši zkušenost s porodem a pobytem v porodnici.


63 komentářů

  1. Porod je něco, z čeho mám obrovský strach, i když to u mě vůbec není aktuální téma :D Mám z těch všech vyprávění pocit, že nebudu schopná to zvládnout, i když všechny maminky tvrdí opak. No uvidíme, jak se to jednou všechno vyvine. Jsem ráda, že jsi měla porod bez komplikací a ještě jednou moc gratuluju, Emička je nádherná! <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zkus s tím strachem pracovat - bývalo by bylo pro mě dobré před 1. porodem třeba kontaktovat nějakou dulu, všechno s ní probrat, jít na kurz Jemného zrození nebo udělat cokoliv pro mou psychiku - ta je ve finále asi nejdůležitější, protože jak smýšlíš, tak tak to prožíváš. Zkus brát porod jako něco, co přináší nejen bolest (to píšu teď hlavně pro sebe), ale i jiné emoce. Držím palce <3

      Vymazat
  2. Děkuju za tvé sdílení, čeká mě to za dva měsíce a jsem moc ráda za tvou upřímnost. Mě by ještě zajímalo, jak hodnotís zkušenost s Aniballem - myslíš, že ti pomohl? Je ten tlak podobný? Děkuju. A přeju spoustu lásky a radosti celé rodině. Emicka je nádherná ❤️ Marie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za komentář a držím palce k porodu! Aniball mi určitě pomohl nacítit pánevní dno a oblast, kam soustředit sílu při tlačení. To se mi u porodu rozhodně hodilo. Ale ten tlak moc podobný nebyl. U Aniballu jde opravdu jen o chvilkové natahování a s ním spojené pnutí. I tak jsem ale ráda, že jsem ho používala.

      Vymazat
  3. Ahoj, krásny porodní příběh. Sice dítě ještě nemám ale ráda si přečtu takové věci. Jen jsem teta mám 2 synovce.

    OdpovědětVymazat
  4. Přečteno jedním dechem, pěkně napsané, přístup personálu v nemocnicích mě opravdu znechucuje ale bohužel nepřekvapuje a už dopředu děsí! ☹️Vím, že manžela od sebe nepustím ani na chvíli ��. Přeju vám ať vám dělá Emička jen radost. Krásně jste to obě zvládly na to jaké jste měli podmínky ��. Děkuji Luci za to, že jsi se s námi o porod podělila��

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj Luci, moc gratuluju, jsi statečná! Moc krásný článek<3

    OdpovědětVymazat
  6. Moc krásný příběh Lucko. :) Psaly jsme si před porodem, tak sem ráda, žes to zvládla na jedničku. :) Moc vám k holčičce gratuluju, je nádherná!
    Jinak moje maminka měla semnou termín porodu 15.11. a narodila sem se 19.11. tak to je pěkná náhoda. :)

    OdpovědětVymazat
  7. Luci a nebyla možnost mít Kubu na pokoji ubytovaného s tebou? Já se pravě děsím vybírání porodnice, snad každá má podle recenzí nějakou nepříjemnou sestru.. Proto bych chtěla mít manžela s sebou jako podporu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Se mnou a dcerou takto manzel byl celou dobu (porodila jsem ve stredu vecer a domu jsme jeli v nedeli dopoledne) na nadstandartu a bylo to nejvic nejvic nejvic, co vubec mohlo byt, ze jsme ten start meli spolecny ... Urcite za to zabojujte ;)

      Vymazat
    2. Nejde to kvůli Covidu, jinak to je součástí nadstandardu

      Vymazat
    3. Přesně tak, bohužel to kvůli Covidu možné nebylo, ale jinak jsem měla dvoulůžkový nadstandart, kde by se mnou za normálních okolností Kuba být mohl. To by byla určitě velká úleva! S porodnicí jsem byla spokojená a všechny ostatní sestry byly milé!

      Vymazat
    4. Například v porodnici v Podolí to u nadstandartního pokoje lze i nyní. Jen nesmí partner po dobu ubytování opouštět porodnici.

      Vymazat
  8. Nádherný článok! ♥️
    Krásne napísané, až ma to dojalo. Je super, že si to takto všetko zhrnula a povedala ako to naozaj bolo. Že nie je to vždy také dokonalé, ako sa väčšinou prezentuje. A o týchto skutočných pocitoch sa málo píše/hovorí.
    Maté nádherný vzťah s Kubom. To ako sa o teba, o vás s malou, stará ako vás má rád.. Je neskutočné.. Nech vám to navždy vydrží, prajem vám to!��
    A prajem nech ste všetci zdraví, hlavne v dnešnej dobe, a nech sa darí. Veľmi rada vás sledujem. Vždy mi zlepšite náladu. ��
    Ďakujem a s pozdravom

    Tatiana

    OdpovědětVymazat
  9. Krasny porod. Jsem ted podruhe tehotna a mym snem je odejit z porodniho salu po svych a ne na vozicku. Ja mela smulu na Dr.u porodu. Pokud muzu doporucit, v pripade, ze budete jednou v budoucnu chtit dalsi mimi. Pecovat o jizvu po nastrihu - masirovat ji trezalkovym olejem. Preji hodne stesti ve vychove ditete. Jak se rika: 'porodit, to je brnkacka, ale vychovat...to je teprv umeni'. :+)

    OdpovědětVymazat
  10. Krásný článek, moc jsem se na něj těšila! Přístup jedné ze sester byl teda šílený, tohle by se stávat nemělo, ještě tak brzy po porodu :(. Mám podobnou povahu, jako ty, takže úplně chápu, jak jsi se cítila. Jste krásná rodinka, užívejte si malé a buďte pořád tak skvělí. :) Mě čeká porod na konci července, tak mám ještě dost času, ale ráda si čtu zkusenosti ostatních. Děkuji za článek a měj se hezky! Kristýna

    OdpovědětVymazat
  11. Krásně sepsáno :-) jsem ráda, za tvoji zkušenost, čeká mě to cca za měsíc a také na Vinohradech, doufám, že stejnou sestru co ty nepotkám, jinak jí ukousnu hlavu :-D Luci dostala jste seznam co si vzít do porodnice a co naopak vůbec nemusíte? Na jejich stránkách je seznam dost stroze sepsaný.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Článek o tom, co si vzít do porodnice už mám rozepsaný a víceméně asi souhlasím s jejich strohým seznamem :). A snad budeš mít štěstí a tuhle sestru nepotkáš, nebo alespoň ne první den :).

      Vymazat
    2. Super, tak to už se moc těším, protože jsi mě dostala i tím, že tě sestra sjela, že nemáš dostatek ubrousků, tak teď přemýšlím, zda beru dost a nebo dost málo :-D
      Já doufám, že nepotkám, jinak já po sobě jezdit nenechám, takže jí to vrátím i za tebe :-) aby si uvědomila co dělá v tak důležité období ženy být protivná jak pr**
      Hezký víkend

      Vymazat
  12. Milá Lucie, s tou první sestrou jsem to měla úplně stejné. Přišla zrovna ve chvíli, kdy jsem se chtěla jít odebrat na toaletu, měla jsem šílený nutkání se konečně vyčurat, i když jsem to už zkoušela po porodu ve sprše, tak to prostě nešlo, byla jsem tam dole pořádně oteklá🤦 a byla jsem ráda, že mohu vůbec chodit nebo sedět (naštěstí jsem měla jen vnitřní poranění, takže se nástřih nekonal, díky Bohu🙏), takže ve chvíli, kdy mi předávala miminko, jsem strašně moc toužila po tom záchodu a nedokázala jsem myslet na nic jiného 😃 Sestra mi rázně řekla, že jestli se nedokážu postarat o malýho, tak ho bere pryč a já se jí zase snažila vysvětlit, že potřebuji jenom na záchod. Naštěstí u toho byl můj manžel, takže jsem si šla odskočit (ohromná úleva), na toaletě jsem nasbírala sílu a rozhodla jsem se, že to prostě zvládnu, nevím, kde se ve mě vzala ta síla, ale zpátky na pokoj jsem nakráčela s takovým odhodláním, že jsem zvládla ustát všechny další opravdu nehodící se poznámky a malého jsem měla celou dobu u sebe. Určitě za to může i to, že jsem cítila podporu manžela. ❤️ Naštěstí jsem tam tu sestru v dalších dnech už neviděla a ostatní byly moc milý. A nikdy nezapomenu na to, jak mi manželova babička donesla hned v den porodu do porodnice chlebíčky! Nejvíc poporodní péče! ❤️

    OdpovědětVymazat
  13. Krásný článek. Úplně mě to dojalo. :) A z pohledu Kuby je to také super. Chlapů se pak málokdo ptá, i když si to pamatují lépe, než ženy. :) Začátky jste tedy neměly s Emi lehké, ale věřím, že teď si užíváte dosyta.

    OdpovědětVymazat
  14. Moc hezky napsané. Rodila jsem před více jak dvaceti lety, o nadstandartu či manžela na pokoji, jsem si mohla nechat zdát. Zase byla výhoda, že jsem hodně věcí mohla odkoukat od jiných maminek a zeptat se těch zkušenějších. Ať vám dceruška dělá jen radost.

    OdpovědětVymazat
  15. Úplně se mi vrátily všechny vzpomínky na můj porod před pěti měsíci. 😊
    Hlavně že jsi spokojená a taky přeju hodně zdraví Vám oběma.

    Bohužel, mně vzpomínky lehce kazí poporodní komplikace,které se mi nevyhnuly. Ale s péčí lékařů jsem byla moc spokojená. V šestinedělí jsem pak měla angínu, takže to pro mě bylo trošku náročnější. Zvlášť když nikdy nebývám nemocná. Ale musím říct, že jsem si nejprve říkala, že další dítě kvůli porodním bolestem už nechci, že to nezvládnu. A teď si říkám, že určitě minimálně jedno ještě chci.

    OdpovědětVymazat
  16. Ahoj, tak ja som rodila v Poprade v júni 2020 dievčatko a bol to môj 2. pôrod. Veľmi som sa bála pretože môj prvorodeny synček je predcasniatko, pôrod bol 32h, a prvé minúty po narodení nedýchal, vybrali ho kliešťami a dostala som epidural lebo som už musela. Pôrod nepostupoval, lieky od bolesti som mala len rajsky plyn a ten ma tak zdrogoval že som nevnímala svet očami iba spomalene ušami.
    Mala som veľké problémy rozbehnúť dojčenie aj keď som ho rozbehla iba pomocou odsávačky (po kvapkách v striekačka) a sestričky sa striedali aj dobre aj úplne na figu (rodila som v Dubline mimochodom v najstaršej pôrodnici). Drobček dostal žltačku, zistili mu silnú infekciu z neznámych dôvodov pre nich.
    Mesiace trápenia...malicky nedokázal dlho tráviť čas na brušku a nedvíhal hlavičku... Dnes je to sikulka 3r ale stále musím dávať pozor na vývoj keďže sme trosku pozadu.
    Tento pôrod ma poznačil lebo som presne vedela ze tie kontrakcie som nezvládla pri 3cm a ak som mala prežiť to isté pri 10 vedela som ze bud deti ostanú siroty alebo minimálne ja skončím na cisárskom.
    Mala som čiastočnú pravdu, kontrakcie som si pri druhom pôrode odžila až do konca ale našťastie mi niečo silné pichlo v infúzii. Nejaký opioid určite. Sprcha a fit lopta bolo pre mňa to najhoršie obdobie a tiež som veľmi kričala. Tiež som bola zdrbana nech tak nekricim lebo vystrašim prvorodicku ktorá čakala na pôrod pri mne.
    Priznám sa že po pôrode som bola už úplne iná ako prvý krát ale odhodlaná zvládnuť dojčenie lebo som už približne vedela co a ako. Ale prekvapenie. Malej klesal cukor (mala som gestacni diabetes) a tlačili ma prikrmovat. Odolala som a bojovala. Tiež ma tam sestričky na striedačku učili protikladné informácie, nechceli mi vyjsť v ústrety a stratila som aj chuť dojčiť... Ale nakoniec mam zdravú dcérku, dojcila som vyše 5 mesiacov a už bohužiaľ iné zdravotné okolnosti donútili aby som to ukončila.
    Z mojej strany tehotenstvo už nikdy viac. Dojcenie ma mrzí ale vždy hovorím... Je to obrovský zásah do tela a žena potrebuje pokoj a mentálnu silu. Ak mama nie je ok, nič nie je.

    OdpovědětVymazat
  17. Luci, moc děkuji za sepsání a sdílení! Vedla sis skvěle a je super, že až na tu jednu sestru jsi měla podporu a zázemí. Moc se mi líbí vsuvky od Kuby, to nikdo jiný v porodních článcích nedělá a přitom je to tak přínosné! Ať se vám všem třem moc daří

    OdpovědětVymazat
  18. Super, tak to už se moc těším, protože jsi mě dostala i tím, že tě sestra sjela, že nemáš dostatek ubrousků, tak teď přemýšlím, zda beru dost a nebo dost málo :-D
    Já doufám, že nepotkám, jinak já po sobě jezdit nenechám, takže jí to vrátím i za tebe :-) aby si uvědomila co dělá v tak důležité období ženy být protivná jak pr**
    Hezký víkend

    OdpovědětVymazat
  19. Hodně věcí z porodu jsme měly dost podobně, při kontrakcích jsem úplně umírala, porod jsem sice měla vyvolávaný, řekli mi že po první tabletě skoro nikdo neporodí 😁 já měla jednu a půl 😁 taky jsem porodila celkem rychle první bolesti začaly asi ve 4 ráno a porodila jsem 13:20, na bolesti nepomáhalo nic ve sprše mi bylo aspoň příjemně ale taky z ničeho nic, před tím mi taky pořád opakovali že se moc neotvírám a že mám teda pořád chodit do sprchy a že po obědě mi dají klystýr že se mi aspoň uleví 😁 mezitím že se mám sprchovat, jenže z ničeho nic najednou přišlo nucení na tlačení a já prostě musela tak manžel volal na sestry a sestra jak přišla říká ještě netlačte proč tlačíte, a já jak to mám asi zastavit no a že mě teda vyšetří a když mě začala vyšetřovat praskla mi voda 😁 no a pak jsem zatlačila asi 4x a bylo to.

    OdpovědětVymazat
  20. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  21. Moc pěkně sepsaný článek Luci, vážím si toho, že někdo dokáže takhle veřejně sepsat svůj porod, tak intimní záležitost.
    Rodím za měsíc a tak sbírám inspirace a čtu zkušeností maminek a chtěla bych se tě zeptat. Když ti Emičku odvezli na tu první noc pryč, nevíš, dokrmovali ji? nebo jak to chodí když je miminko tak dlouho bez maminky.
    Ať se Vám celé rodince daří :)

    OdpovědětVymazat
  22. To je tak krásně autenticky napsane, ze jsem se do toho téměř vcitila a malem rozbrecela! Jste vsichni tri moc šikovní, jak jste to zvládli. Preju Vám hodně zdravíčka, štěstí, lásky a radosti

    OdpovědětVymazat
  23. Kamila Šedová24. ledna 2021 v 9:17

    Ahojda, tak ta setra tam nemela co delat.. Vzdyt se v kazdem plasi hormony, seznamuje se s roli matky a s miminkem a ona takhle nasadi.. Neuvěřitelný.. Bohuzel mam podobnou zkušenost, ale ted zpetne si myslim, ze ta moje byl slaby odvar.. Jen arogantni pohled a otazka, jestli je to moje první a vlastne jsem delala vse spatne od kojeni az po odrihnuti.. Akorat mi to nerekla takhle drsne.. Achjo.. Hlavní je, ze se vse srovnako a mate nadherbou a zdravou holcicku��

    OdpovědětVymazat
  24. Luci, čeká mě to za 4 měsíce a teď aspoň trosku vím co mě čeká. Rada bývám na vše připravena, což u tohoto moc nejde, ale tvoje upřímná “zpověď” mě dojala a už se moc tesim!!❤️ Díky ze jsi s nama tak upřímná 🌹

    OdpovědětVymazat
  25. Ahoj Luci, díky za tvůj příběh, upřímnost a otevřenost. Ne každý by byl ochotný se svěřit s tak intimním, křehkým a intenzivním zážitkem.
    Já teda ještě těhotná nejsem, ale tohle téma mě strašně zajímá a celkově zrození a vše kolem toho fascinuje!
    Díky takovým lidem jako ty se reálné informace dozvídají i jiní a nežijí v představách, které si vytváří z nejrůznějších filmů nebo Instagramu.
    Ještě jednou díky! A gratuluji Vám s Kubou k krásně a zdravé dceři!

    OdpovědětVymazat
  26. Která nemocnice prosím? Díky! :)

    OdpovědětVymazat
  27. Přečetla jsem to celé až do konce, je to tak opravdový, citlivý a upřímný! Luci, ty jsi prostě skvělá! Hodně štěstí Vám oběma, spoustu radostných dnů a hlavně zdraví! :))

    OdpovědětVymazat
  28. Ke konci jsem si říkala, jak už se na to stejně těším :) gratuluji a přeji pevné zdraví :)

    OdpovědětVymazat
  29. Gratuluji ke krásné a zdravé dceři, o je to nejdůležitější! Jsi moc šikovná a statečná maminka. Ty začátky jsou vždy těžké, taky jsem to neměla jinak a mnohdy mi bylo do breku, nejdůležitější je mít podporu v partnerovi a zatnout zuby :-) Užívejte krásné dny, jste moc milá rodinka:-)

    OdpovědětVymazat
  30. K té nvní sestře a tvému šílenému zážitku. Zasloužila by si jednu pořádně s nápřahem, protože takhle jednat s novopečenou maminkou po porodu, kdy pracují všechny možné i nemožné hormony, to je šílenost a neprofesionalita! Jsi šikovná ,žes to zvládla :-)

    OdpovědětVymazat
  31. Krásný článek, Luci! Přečetli jsme si oba s manželem, za měsíc mě čeká porod. Dojali jsme se oba a zároveň získali nějaké informace z reality očima laika, což přesně potřebujeme. :) To, jak to máte z Tvého a Kubova pohledu, je super, krásně jste to sepsali. Díky! :)

    OdpovědětVymazat
  32. Rodila jsem ve Vinohradský v prosinci 2020. Určitě jsem narazila na sestřičku co ty a ta mi totálně zkazila pobyt v porodnici. Rodila jsem akutním císařem, syn po porodu musel být sledovaný takže byl u sestřiček na novorozeneckým oddělení a ona mi bojkotovala abych za ním chodila na kojení. Vždy řekla, že pro mě přijde, nikdy nepřišla a nacpala mu Sunar což pro ní bylo asi jednodušší, ale já chtěla kojit abych to uměla a laktace se rozjela. Když jsem říkala, že si budu hlídat čas a chodit na kojení sama tak skoro vždy řekla, že stejně nemám čím ho nakrmit nebo když jsem tam přišla tak řekla, že plakal tak ho nakrmila nebo jinej kec. Když se konečně uráčila, že malého přiložíme k prsu, dala mi ihned kloboučky, že malý má malou bradu a jinak se nepřisaje a já blbka jí věřila, takže jsme ani přiložení na prs nezkusili a přisával se hned na klobouk - a já jí věřila. Ještě mi 23.prosince v 15hodin řekla, že si mám sehnat svoje, že ty jejich kloboučky mi půjčovat nemůže a jinak kojit nemohu. Takže jsem den před Vánoci odpoledne sháněla obchod kde je mají a kurýra co mi je přiveze. Syn se mi doma už párkrát přistál krásně bez kloboučku, ale stejně se jich nemohu zbavit a z 99% kojím snímá a je na ně navyklej, nevím zda se mi povede je odbourat. Mohla jsem třeba kojit normálně nebýt její lenosti. Když jsem se pídila po tom kdy ho konečně dostanu na pokoj řekla, že dokud je u nich tak mu je dobře - jakoby mu u mě mělo být špatně. Jednu noc kdy už jsem ho konečně dostala na pokoj se mi počural a ona mu dala overal, že mi syn vylézal otvorem na hlavu jak mu to bylo velké a tvrdila mi, že nic menšího nemají. Přitom malej měl 2630g a 48cm takže žádný obr :-D No na tuhle kravku nezapomenu, přítom se na mě snažila být pořád strašně milá - asi jsem jí prostě nesedla nebo je taková na všechny 🤷‍♀️ V porodnici jsme strávili 6dní z toho ona měla nejvíc směn, jak naschvál. Když si na to vzpomenu tak mám vztek a teď bych jí poslala do háje. Ale v tu chvíli jsem si přišla hrozně bez sil a zdeptaná, po vyvolávanym porodu, ještě to skončilo císařem, malej nebyl u mě - skoro jsem ho neviděla, na Vánoce v porodnici a do toho ta kravka takže jsem ve sprše brečela a pořád fňukala partnerovi jak je vše špatně.Jinak všichni ostatní byli fajn, sestřičky z šestinedělí byly nejvíc perfektní, lékař MUDr. Drochýtek byl úžasný takový lékaři by měli být všude. Jídlo i když většinou vypadalo příšerně bylo moc dobré. Ale s tím klepáním resp. neklepání přesně jak píšeš - hrůza :-D Když jsem opouštěla FNKV přišla jsem si najednou strašně volná a ten týden strávený tam mi přišel jako měsíc.

    OdpovědětVymazat
  33. Tak jsem si postěžovala, život jde dál a já ti moc gratuluji k Emče :-)

    OdpovědětVymazat
  34. Si neskutočne statočna a silná a Kubo je najlepší manžel a tata, akého si si mohla priať. Zvládla si to statočne a je super, že si sa o tom s nami podelila. Už teraz viem, čo pôrod a tehotenstvo obnaša a viem, že je to naozaj šialene ale zároveň neskutočne úžasné. Dojal ma celý príbeh a silno vám držím prsty. Ty a Kuba ste úžasní a Emmička bude vaša dokonalá dcérka ❤️❤️

    OdpovědětVymazat
  35. Tedy aj jsem pustila slany😁 ja rodila 35+3 tak si chteli nechat malyho v inkubatoru. Sestra mi slibila v 1 rano ze v 7 rano mi ho privezou a v 11 dopoledne mi ho jeste nikdo neprivez i presto ze jsem se uz asi 3x ptala sester. Nakonec jsem tam predvedla hysterak, ze se mu urcite něco muselo stat, tak mi ho milostove dovezli. Zjebali me taky sestry ze jsem si na ne dovolila zvonit na problem s malym. Ale nikdo mi pri nastupu nerekl ze tam jsou rozdeleny pro zensky a pro mimca... No koment. Do toho depka (za 3 dny jsem se mela vdavat🙈)navstevy zakazany. Zloutenka. A tvrdli jsme tam tyden..... Nejhorsi zazitek myho zivota. Kdyz si nas tatka vezl domu tak jsem brecela stestim. BTW me kloboucky taky zachranili kojeni. Ale zbavili jsme se jich po 2 mesicich. Hodne stesti a radosti s Emickou 🙏🥰

    OdpovědětVymazat
  36. Ahoj Luci, moc gratuluju k miminku! Chtěla jsem se zeptat, v jaké poloze jsi rodila, protože jsi v nějakém videu zmiňovala, že se zajímáš o různé alternativní polohy při porodu. Díky za odpověď 😊

    OdpovědětVymazat
  37. Ahoj Luci, nikdy jsem žádný komentář nenapsala ale teď musím u vašeho krásného povídání jsem se úplně rozplakala a vzpomněla je si na svůj porod jako přes kopírák ( stejná prudící paní která mě rozhodila a já brečela jak želva) a všechny komplikace s kojením. Moc vám přeji štěstí a zdraví 🙂 mějte se krásně Iveta

    OdpovědětVymazat
  38. Ahoj Luci, chci ti ze srdce poděkovat za tento upřímný článek. Téma porodu se mě zatím netýká, ale až bude, tak se k tomuto článku vrátím a přečtu si ho i 10x. Děkuji, že děláte z tabu témat věci, o kterých je přirozené mluvit a že i ostatní ženy vidí, jaká může být realita. A doufám, že takových protivných sester, na kterou jsi narazila, je co nejméně. Přeji hodně zdraví celé rodině :-)

    OdpovědětVymazat
  39. Nádherně napsaný článek, i když to u mě zatím není aktuální téma, z nějakého důvodu mě to zajímá a zároveň mě to děsí, ale zároveň je hrozně super mít tolik informací od někoho, kdo si tím prošel, s popisem všech různých pocitů a dalších věcí, které jsou s tím spojené 🙂 Přeji hodně štěstí a radosti s malou a s Kubou 💕

    OdpovědětVymazat
  40. Jsem zrovna tehotna a cele tohle cteni jsem probrecela,obdivuju te za tvou odvahu a silu. Kurz z porod je krasny mam koupeny take a uz zacinam byt nervozni. Uplatnovalasi afirmace z kurzu,predstavy a dychani nebo to v te bolesti a fofru neslo? Mohlte Kuba po porodu navstivit.?
    Zdravim z Nemecka

    OdpovědětVymazat
  41. Dobry clanek :-) Myslim, ze jsem to mela dost podobne.Porod bez komplikaci, kloboucky a dokrmovani, placici miminko a totalni nevyspani.Ja muzu jeste pridat prujem a velke bolesti bricha (zazivani) behem takrka cele hospitalizace (ct-po - 1 den jsem si pridala dobrovolne navic, chtela jsem pockat, jestli se mi v porodnici nerozbehne laktace, v nedeli se konecne zadarilo,ale do te.doby jsem mela jen mlezivo a dokrmy).Ten postreh o tom, jak ti plac Emicky pripominal tvuj krik u porodu, me zaujal, protoze jsem to mela uplne stejne a taky mi to na klidu nepridalo.V porodnici me stvalo to neustale vazeni mimink a ten rezim.Moje mala ma hlas jako sirena a kdyz prorizla nocni ticho oddeleni svym krikem, provolala tim sestru a ja se stydela.trochu to pusobilo jako kontrola, jestli mi necvaklo a malou nemorduju :-D Vubec jsem nevedela, co s ni.Je schopn takhle kricet doted, i kdyz je treba cerstve napapana.Jeji plac budi dojem, ze 14 dni nejedla a lidi kolem mi empaticky radi, abych ji dala najist.Je to príma :-D
    Kloboucku se neboj, moje mala ma 6tydnu a odbouraly jsme je za 1-2 dny, kdy jsem kojila bez nich.Na bolave bradavky purelan mazat po kazdem kojeni a stridat to s hydrogelovymi naplastmi (prilozit na 24h a nicim nemazat, aby se hydeogel mohl vstrebavat).
    Drzim palce!

    OdpovědětVymazat
  42. Ahoj Luci, díky za krásně citlivý článek, jsi statečná a úžasná maminka, máš můj velký obdiv, jak vše zvládáš, je to opravdu nejnáročnější a nejkrásnější období v životě

    OdpovědětVymazat
  43. Úžasný krásný článek, děkuji moc za něho. ❤️

    OdpovědětVymazat
  44. Hezký článek, moc vám to přeji!!!
    ♡♡♡
    https://rozimyworld.blogspot.com/

    OdpovědětVymazat
  45. Veľmi pekne napísané, najprv mi článok pripadal dlhý a na konci si vravím, že kde je tá ďalšia časť. :) Číta sa to samo. Pôrod (04/2020) som mala podobný s tými slabými bolesťami a poslaním domov otvorená na 1cm. Akurát že tie slabé bolesti boli celú noc a potom polku druhého dňa. A keď sa to poobede rozjelo, tak malý sa narodil až po polnoci. Takže som si to kričanie 'užila' dlhšie. K popôrodným komplikáciám by sa mala zaradiť aj bolesť hrdla, mala som ho po tých 30hod predýchavania tak vysušené, že mi to vadilo viac než poranený spodok. :) Mal to niekto podobne?

    OdpovědětVymazat
  46. Mám vás moc ráda��!

    OdpovědětVymazat
  47. Podle mě jste s Nicole jedny z nejúpřímnějších youtuberek/blogerek. Fakt Vás žeru❤

    OdpovědětVymazat
  48. Ty jo to s nepříjemnou sestrou ti teda nezávidím a je to jediná věc, ze které mám strach. Co čtu recenze porodnic, tak vždycky se najde nějaká směna, co ti zničí veškeré naděje na hladký emoční průběh.. :( Emička je nádherná.

    OdpovědětVymazat
  49. Jsi moc statečná. Na Vinohradech jsem absolvovala taky svůj první, a to vyvolávaný, porod. Lidi byli různí, bolest šílená, pocit vítězství taky úžasný, oddělení u čápa taky různé, samé měření, vážení.. a měla jsem stejný pokojík jako ty, ležela jsi zcela určitě na posteli, kde jsem byla před 6,5 roky :). Když bys rodila po druhé, věř mi, že už budeš mít leccos na háku. Moc moc moc blahopřeju <3.

    OdpovědětVymazat
  50. Ahoj, moc pěkný článek. Vyvolalo mi to vzpomínky na můj porod před dvěma lety u Apolináře. Byl vyvolávaný, ale vcelku rychlý. Silné kontrakce mi začaly kolem osmé večer, v deset mi praskla voda a těsně před půlnocí se malý narodil. Taky mi u porodu říkali ať nebručím (strašně jsem se styděla zakřičet tak jsem to v sobě dusila) ale jak si má člověk poručit, když rodí to fakt nevím. Ale úplně jasně si pamatuju chvilku mezi tím co byl venku a než mi ho přiložili. Řekla jsem si "to ještě jednou zvládnu".
    Vždycky jsem si totiž přála mít dvě děti.
    Co bylo ale horší byly ty následné dny v porodnici. Protichůdné informace, režim kdy si člověk fakt neodpočine a touha konečně jít domů.
    Jen ještě přidávám svou zkušenost s kojením. V porodnici mi to neuměli vysvětlit vždycky mi malého sami přiložili, ale když jsem to dělala já tak mi to nešlo. Malej se pouštěl a neuměl se správně přisát. Zachránila mě sestřička od dětské doktorky, která přišla hned druhý den co jsme se vrátili domů na kontrolu. Měla jsem trochu strach co bude zjišťovat, ale ona byla moc milá koukla jestli máme základní výbavičku, jestli umím přebalovat, ale hlavně mě naučila kojit.
    A ještě jednu velmi dobrou radu jsem tenkrát dostala. Na problémy s prsy pomáhá krom teplé sprchy tvarohový obklad. To je všelék na spoustu neduhů včetně bolavých zad.
    Přeji hodně štěstí v životě s Emičkou a Kubou.

    OdpovědětVymazat
  51. Aj ja som mala zlu skusenost v porodnici... Prvy den som schytala sestricku ktora mi nosila maleho a on stale spal tak povedala ze to nevadi... Cize som ho vobec neprikladala... A na dalsi den hned rano mi ho mali doniest uz na izbu ale vtedy tam bola este horsia sestricka ktora mi hned ako prve povedala ukazte mi prsia a bradavky a hned za tym ze ja kojit nebudem lebo mam zle bradavky a ked som sa jej opytala kedy mi daju maleho ze uz ho dnes mam mat na izbe tak hnusne odpovedala ze ona rozhodne o tom kedy mi ho daju... Ked mi ho potom priniesla a isli sme skusit kojit tak este aby toho nebolo malo povedala ze sa tvarim akoby som ho nechcela... Bola to cista... Strasne ma zdeptala ale ona bola hnusna asi na kazdeho lebo potom v kuchynke sme sa o tom rozpravali s inymi zenami a viacere hovorili ze je blba... Emka je krasna a mas naozaj super muza. Aj moj manzel so mnou bol pri porode je to velka opora

    OdpovědětVymazat
  52. Ahoj Luci, porod si mela uzasny. U me to taky bylo docela rychle. Bat se, nic neresi ba naopak. Je to pekelna bolest, clovek nevi co se sebou, ale vydrzet se to da. Zkusenost se sestrou mam taky podobnou. Normalne se s takovymi lidmi moc neparam, ale po porodu je clovek psychicky v jinem modu a nervy a hormony jsou na pochodu, takze se chce cloveku spis brecet nez tu osobu zase rychle usadit. Jste bozi a Ema nadherna bobulka. Opatrujte se a preji spoustu pohody do dalsiho zivota.

    OdpovědětVymazat